Petra Měrtl: Žiju svůj sen... 1. část

(1. část) Žije ve Spojených státech, úspěšně se zúčastňuje profesionálních soutěží v kategorii Figure a ze svých plánů nikdy neslevuje. Petra Měrtl.

Rozhovory | 07.10.2009 | Michal Rudzinskyj

Připravil: Karel Šedivý
Petra Měrtl: "Žiju svůj sen..." - 2. část

Jen za letošní rok startovala doposud na několika zámořských profesionálních soutěžích a v řadě za sebou se konkrétně jednalo o Europa Super Show of Champions, Jacksonville Pro, Houston Pro Figure, Atlantic City Pro a New York Pro Figure.
Po zisku osmého místa právě na Atlantic City Pro jsem si řekl jediné – že bych se rád o téhle výjimečné závodnici, která se narodila v České Republice, dozvěděl víc. Petru jsem tedy kontaktoval a vzhledem k její vstřícné reakci už nic nebránilo tomu, abychom společně dali dohromady následující rozhovor.

Petro, kdy a kde jste se narodila?
Narodila jsem se v Počátkách, 6. května 1974

Vaše dětství k vám nebylo z hlediska zdraví a ani rodinné sounáležitosti příliš nakloněné. Chcete k tomu čtenářům říci něco více?
Na své dětství nevzpomínám zrovna ráda. Rodiče se neustále hádali a pak si vztek vylévali na mně, často mě bili a neustále na mě křičeli, otec hodně pil. Nejhezčí chvíle mého dětství jsem strávila s babičkou a dědou. Moje matka na mě vždycky křičela, že v životě nic nedokážu, že skončím v kravíně, že ze mě nikdy nic nebude… Možná to mě hnalo k tomu vždycky dosáhnout toho, co jsem chtěla. Když mi bylo 8 let, našli mi nějakou poruchu mozku, nevím přesně název nemoci, ale projevovalo se to strašnými bolestmi hlavy, několikadenními naprosto nesnesitelnými bolestmi. Nasadili mi prášky, nesměla jsem dělat žádné sporty, nesměla jsem čokoládu, kakao, nesměla jsem se dívat na televizi a musela jsem chodit spát v 7 večer, často jsem chodila na EEG a to vše trvalo až do mých 14 let, kdy jsem byla uznána jako vyléčená. Vzhledem k tvrdému režimu jsem neměla žádné kamarády, protože jsem prakticky nic nesměla.

Kdy jste poprvé začala tíhnout ke sportu jako takovému? Jakým sportům jste se věnovala a jakých jste v nich dosáhla úspěchů?
Ve 14 letech jsem začala hrát stolní tenis a během několika týdnů jsem byla nejlepší v oddíle. Vyhrála jsem pár soutěží, k tomu jsem začala chodit na aerobic a vyhrála 2 maratony, udělala jsem si kurz IFAA a začala předcvičovat. Měla jsem spoustu klientů, pořádala jsem aerobic zájezdy do Itálie a Francie. Vždycky jsem byla velmi soutěživá a vždycky jsem chtěla být ve všem nejlepší. Přihlásila jsem se na Miss Aerobic České republiky a umístila se na 2 místě.

Již od svých 14 let jsem obdivovala fotky kulturistek jako třeba Cory Everson. Chodila jsem do posilovny u nás v Jindřichově Hradci, v té době to byla jediná posilovna v okolí a spolu s moji kamarádkou jsme byli jediný dvě holky mezi chlapama. Už v té době jsem přemýšlela jak se dostat do USA, hodně jsem četla o Arnoldovi a dala jsem si do hlavy, že i já se jednou do Států dostanu a budu soutěžit na Olympii.

Když člověk poprvé cvičí v posilovně, ty chvíle se mu nesmazatelně vryjí do paměti. Jaké byly vaše pocity a v jaké konkrétní posilovně probíhaly vaše první tréninky?
Byla to velice mala posilovna v Jindřichově Hradci spojená s TV Slovanem s pár zrezavělejma činkama, ale já jsem nic jiného neznala, ráda na ty časy vzpomínám, do dneška si pamatuju detaily posilky.

A vaše první systematické posilování? Měla jste nějakého trenéra, někoho, kdo by vám poradil?
Nikdy jsem neměla trenéra, hodně jsem četla knížky a kupovala jsem všechny časopisy, co byly na trhu. Učila jsem se ze svých chyb, vyzkoušela jsem všechny druhy tréninků a diet co byly k dosahu. Trvalo mi to několik let najít to pravé ořechové a musím říct, že pořád se učím a nacházím nové a nové. Nikdy jsem nikoho nežádala o pomoc, vždycky jsem si musela poradit sama a jsem na to pyšná. Udělala jsem spoustu chyb, ale vždycky jsem se z nich poučila. Odmalička jsem byla zvyklá, že mi nikdo s ničím nepomohl a ani mi neporadil, a to mě donutilo k tomu být soběstačná a nezávislá.

Jak vzpomínáte na svoji první soutěž a přípravu na ni?
Hned po skončení Miss Aerobic jsem se rozhodla, že se začnu připravovat na soutěže fitness, pak se mi ale naskytla příležitost odletět do USA. Byla to pracovní příležitost, a jak jsem už řekla, mým snem bylo otevřít vlastní posilovnu, naivně jsem si myslela, že si ve Státech vydělám peníze k otevření male posilovny v Jindřichově Hradci. Ve Státech jsem zůstala 5 let. Během těch pěti let jsem tvrdě trénovala a plánovala začít soutěžit, až se vrátím domů. Během té doby jsem se tak zamilovala do životního stylu v USA, že jsem si řekla, že udělám cokoliv, abych se mohla vrátit a soutěžit zde.

Po návratu jsem ale musela navštívit lékaře, protože jsem trpěla nesnesitelnýma bolestma levého ramene. Bylo před vánoci a doktor mi oznámil, že část mé klíční kosti chybí a že je na 90% přesvědčen, že mám rakovinu kosti. Když mi to oznámil, tak jsem se na něho podívala a řekla, že se mýlí, že nemám rakovinu a že za 4 měsíce mám moji první soutěž, na kterou jsem se připravovala několik let.

Řekl, že okamžitě musím do nemocnice na veškerá vyšetření, že to není sranda. Musela jsem podepsat, že na vlastní riziko nenastoupím do nemocnice dříve než 2. ledna. Měla jsem týden před svatbou a nebrala jsem ho vůbec vážně. Po nástupu do nemocnice jsem prošla měsíčním vyšetřením, všichni se ke mně chovali, jako kdybych měla rakovina a umírala. Doktor mi řekl, že ještě nikdy neměl tak silného pacienta, že jsem velice pozitivní a tvrdohlavá, ale že musím být připravená na nejhorší. Ani na chvíli jsem si nepřipustila, že by měl pravdu. Po měsíci mi řekl, že musím podstoupit operaci, že musí amputovat zbylou kost a udělat biopsii. V té době zrovna vynalezli v USA nějaké speciální tyčinky, které nahradí amputovanou kost a tak jsem byla první pacient v Evropě, kdo měl tu čest vyzkoušet novou technologii. Jediný, co mě v té době zajímalo, bylo, aby jizva nebyla moc veliká, protože budu soutěžit a nechci mít zjizvený tělo. Po operaci mi lékař sdělil, že má pro mě jednu dobrou a špatnou zprávu. Dobrá, že nemám rakovinu, že jsem měla velice vzácný zánět, který užíral kost a pokud bych to nechala bez léčby ještě několik týdnů, musel by mi amputovat celou ruku i s lopatkou. Špatná, že už nikdy nebudu schopna cvičit s těžkou váhou, dělat kliky, prudké pohyby atd.

Jak už jsem řekla, vždycky se snažím dokázat pravý opak a nemám ráda, když mi někdo říká, co nesmím dělat. Když mě propouštěl z nemocnice tak řekl, že po dobu 2 měsíců nesmím vůbec hýbat s rukou, kterou jsem měla zafixovanou a musím říct, že v životě jsem neměla větší bolesti. Každej pohyb, nádech, výdech, byl pro mě peklo. Moje jediná otázka, když jsem odcházela z nemocnice, byla: „Můžu běhat na běhacím pásu?“ Doktor se na mě podíval, jako že jsem se asi zbláznila. Když jsem přišla domů, sundala jsem kožený pásek z riflí a připnula jsem si ruku k tělu tak pevně, že jsem skoro nemohla dýchat, skočila jsem na pás a běhala. Nebylo to zrovna potěšení, ale šlo to. Po dvou měsících jsem měla předepsanou rehabilitaci. Po první návštěvě jsem si řekla, že jsou moc pomalý a že takhle to bude trvat rok, než začnu s rukou hejbat a tak jsem to vzdala a několikrát denně jsem se zavřela v pokoji a cvičila jsem sama. Cvičila a brečela bolestí. Po 2 týdnech jsem začala cvičit s 0,5 kg činkami. Po 2 měsících jsem byla ready na moji první soutěž Grand Prix Pepa, umístila jsem se na 6 místě z asi 20 holek a do dneška si pamatuju ten pocit, když mi bylo oznámeno, že jsem v první 10. Pózování jsem se naučila z časopisů, které jsem si dovezla z USA, plavky jsem si spíchla sama. Byla jsem na sebe tak pyšná, dokázala jsem to a to byla ta chvíle, kdy jsem si řekla, že příští Grand Prix vyhraju a také se kvalifikuju na Evropu a Svět a nakonec získám Pro kartu a skončím na Olympii.

Zkontaktovala jsem Standu Pešáta, poslala jsem mu email, kde se ho naivně ptám, co musím udělat pro to, abych mohla soutěžit na Světě a Evropě. Do dneška se tomu smějeme, ještě jsem ani nezačala soutěžit, nikdo mě neznal a už bych chtěla jet na Svět, haha.... Řekl mi, že musím soutěžit a být nejlepší. Řekla jsem si O.K., lets show him I can do it!!! (Tak mu teda ukážeme, že to dokážu!!!) Pořádně jsem zamakala a za dva měsíce po mém 6 místě jsem zvítězila na Laguna Cup (rok 2003), kde jsem porazila Michalu Špičkovou, která už za sebou měla start na Evropě. Nikdo mě do té doby neznal, všichni se ptali, kdo jsem a kde jsem se tu vzala. Poté jsem zvítězila na několika pohárovkách a na České Republice a hurá na Evropu, kde jsem obsadila 3. místo a na Svět, kde jsem skončila 5.

Když mluvíte o tom, že jste namísto naordinované rehabilitace začala na vlastní pěst trénovat doma, abyste se dokázala připravit na soutěž, prošla jste si podle svých slov opravdovým peklem. Jak na tu dobu vzpomínáte, udělala byste dnes třeba něco jinak?
Určitě bych neudělala nic jinak, to bych nebyla já.

Kdy nastal ten zlom, že jste se rozhodla žít ve Spojených státech? Stál za tím rozhodnutím někdo další nebo to bylo čistě vaše osobní rozhodnutí?
Po mém 5 umístění na Světě jsem odletěla nazpět do USA s tím, že se tam usadím a půjdu si za svým životním snem, soutěžit na Pro soutěžích. Spolu s manželem jsem odletěla do Miami, protože mým snem bylo žít na Floridě u moře, kde je fitness velmi populární. Přiletěla jsem s jedním kufrem, manželem, psem, turistickým vízem a pár dolary, neuměla jsem ani slovo anglicky, ale měla jsem velké ambice. Pronajali jsme si malej apartment blízko World Gymu, kde jsem začala trénovat. Všimnul si mě majitel a nabídl mi, jestli bych nechtěla pracovat jako trenér. Mojí lámavou angličtinou jsem se mu snažila vysvětlit, že to je přesně to, co mě přivedlo do USA, ale že to má jeden problém, že nemám pracovní vízum a že si musím najmout právníka a zažádat o vízum. Právník mě stál všechny peníze, co jsem měla ušetřené a na základě mých dosavadních úspěchů v soutěžení jsem získala vízum jako profesionální sportovec.

Začátky byly hodně těžké, trvalo mi rok, než jsem si vybudovala klientelu. Do té doby jsme žili velice bídně, manžel mi neustále vytýkal, že moje sny mě stojí spoustu peněz, že to stejně nikdy nedokážu. Neměli jsme ani na matraci a tak jsme spali na zemi. V posilovně jsem trávila 18 hodin denně, byla jsem k smrti unavená, ale nevzdávala jsem to. Manžel moc práce neměl a tak to bylo na mě utáhnout placení účtů. Navíc jsem 2x do roka musela letět domů na soutěže, takže jsem musela ušetřit peníze na žití v Česku. Po vítězství na Grand Prix Nutrend jsem odletěla do USA a zažádala o Pro kartu, kterou jsem získala a tím se natrvalo usadila na Floridě.

Usadit se ve Spojených státech tedy nebylo jednoduché a zcela bez komplikací. Jak jste se s tím vším vypořádala?
Byly to hodně těžké chvíle, neměla jsem nikoho, kdo by mi pomohl. Manžel mi to neusnadňoval spíš naopak. Když už jsem se dostala z nejhoršího a získala Pro kartu, v práci jsem získala titul nejlepšího trenéra roku, tak jsem zjistila, že mě manžel podvádí s mojí padesátiletou nejlepší a jedinou kamarádkou. Trvalo mi 2 roky, než jsem se rozhodla se rozvést. I přes peklo, které jsem měla doma, manžel mě velice mentálně týral, jsem soutěžila a vedla si poměrně dobře, držela jsem se v první 15. Bylo to velmi těžké, neměla jsem nikoho, než jeho a moji kamarádku a oba dva mě podvedli. Trvalo mi 3 roky, než jsem se z toho dostala a teď už vím, že to bylo to nejlepší, co mě mohlo potkat. Konečně se můžu soustředit na moji kariéru a konečně žiju život, jaký jsem si vždycky představovala.

Jaká byla vaše první soutěž zde?
Byl to neuvěřitelnej pocit být mezi holkami, které jsem vždycky obdivovala v časopisech. Byla jsem jedna z nich, měla jsem slzy v očích, když jsem stála na pódiu.

Na Atlantic City Pro jste skončila v kategorii Figure jedenáctá, ve stejné kategorii Masters pak dokonce jako sedmá. Na poslední profesionální soutěži New York Pro Figure jste pak obsadila místo čtrnácté. Čekala jste lepší umístění?
Abych to upřesnila - na Atlantic City jsem skončila 8 v open Figure a 8 v Masters. Na IFBB stránkách mají score sheet, na ostatních stránkách to nějak pomotali, nevím proč. V NY jsem skončila 14, což nedává smysl. Holky, které se před týdnem umístily za mnou, se v NY umístily přede mnou. Problém je v tom, že vyměnili hlavního rozhodčího a ten má svoje favoritky a navíc je v tom hodně politiky, kterou bych nerada rozebírala, protože tak to prostě je a já to nezměním. Všechny holky, které se umisťují na předních místech, mají jednoho trenéra, který je s porotou jedna ruka. Já jsem s ním odmítla spolupracovat, protože nehodlám poslouchat někoho a platit mu za to spoustu peněz. Věřím, že se dokážu prosadit sama a potom na to také budu pyšná.

Žijete na Floridě v Boca Raton. Jaké to je město a jací lidé v něm žijí?
Koupila jsem si barák v Derlay Beach 5 min od moře, 10 min od Boca Raton. Je to krásné městečko, lidé zde jsou příjemnější než v Boca.

Další část rozhovoru tu najdete v pátek 9.10.2009