Dan Duchaine – vzpomínky na steroidového Guru (3. část)

Dan Duchaine – vzpomínky na steroidového Guru (3. část)

Poslední část článku Dana Duchaina - vzpomínky na steroidového Guru.

Zajímavosti | 10.01.2010 | Michal Rudzinskyj

Zdroj: rxmuscle.com, wikipedia.org
Autorem vzpomínek: John Romano
Přeložil: Karel Šedivý
Dan Duchaine – vzpomínky na steroidového Guru (1. část)
Dan Duchaine – vzpomínky na steroidového Guru (2. část)


A pak tu byly holky. V časech, kdy jsme byli oba svobodní, jsme měli v oblibě mladé kulturistky. Nekonečné zástupy těchhle holek byly přesvědčeny, že jim Dan dokáže odhalit tajemství vedoucí k úspěchu. A nemýlily se. Bylo jich tolik, že mě Dan vzal pod svá ochranná křídla a já jsem mu díky jeho protekci pomáhal zvládat tu záplavu. Na rozdíl od mužů, kteří si k nám chodili pro rady, se tyto ženy nabízenými radami skutečně řídily a také je i dokázaly ocenit. Dan připustil, že většinu předvojových substancí, jakými byly například metformin, injekční Lasix, vanadyl sulfát, dilantin, Clenbuterol, Fastin a další, vyzkoušel na těchto ženách, které tak byly doslova poddajnými laboratorními krysami v lidské podobě, přičemž si toho ale byly vědomy. Díky nim jsme se toho hodně naučili. Hodně populárním se stal Vanadyl, metformin je nyní schválený a používaný v soutěžní přípravě a závodníci si ani nedokážou představit, že by měli držet dietu bez Clenbuterolu.

Některé z těch žen byly velice pozorné. Sex sice pro nás nebyl hlavním motivačním faktorem, přesto se v mnoha případech ukázal být lákavou třešničkou na dortu. Ty ženy, to nebyly vždycky jen výstavní kousky na dvou nohách, ale Dan měl na to vždy svoji odpověď: „Nejkrásnější pes neznamená, že se s ním i hezky pomazlíte.“ V oblibě ale neměl rusovlásky s velice světlou, téměř průhlednou kůží, skrz kterou jste mohli vidět modré žilky. Já jsem nebyl tolik vybíravý, a jelikož toho moc nenamluvily a sbalily se k odchodu hned, jak jsem dostal to, co jsem chtěl, byl jsem spokojený. Ani jeden z nás si to nechtěl ošklivit. Jedna holka, která za ním pravidelně chodila, nosívala těsně upnutý dres, který byl světle zelený jako tenisový míček a na jeho přední straně byla velká růže. Dan tenhle kousek oblečení nenáviděl a úpěnlivě ji prosil, aby ho nenosila. Ale ať už byl důvod jakýkoliv, vyhovět mu nechtěla. Jednoho odpoledne jsem něco dělal u svého stolu, a když jsem vykoukl z okna ven, uviděl jsem ten zelený dresík, jak se souká nahoru po schodech vedoucích k Danovu vchodu. Její boky byly nádherné, ale ten dres, to byla prostě hrůza.

Slyšel jsem, jak se otevřely dveře a pak se okamžitě zabouchly. Pak nějaké třískání a rány – něco se nepochybně muselo rozbít – následoval křik a pak vřískot, bouchání s nábytkem a bolestivý nářek. Auuu! Ne, ne, ne! Néééé!!! Následoval další křik, načež bylo slyšet sténání. A pak ano, ano, ANO, ANOOO!!!, po kterém byl slyšet pronikavé kvílení ženy prožívající velkou rozkoš. O chvíli později jsem viděl, jak ta holka odchází a na sobě má jednu z Danových košil. Chtěl jsem vědět, co se stalo a tak jsem k němu zamířil.

Vešel jsem k němu do obýváku a našel jej, jak spočívá ve svém polohovatelném křesle. Na sobě měl oblíbený župan, na nohou pantofle a v ruce časopis. Přes celý gauč ležela spadlá stojací lampa a na polštářích byly střepy z rozbité žárovky. Na podlaze bylo rozházeno několik knih vypadlých z police, dvě z jídelních židlí byly převržené a u každé nohy stolu byl přivázaný malý proužek zelené tkaniny. Prohlížejíc tu spoušť jsem pronesl: „Nepochybně musí mít talent pro dekoraci. Co se stalo?“

„Ty víš, že ten zasraný dres nesnáším, Johne.“ Otočil na další stránku a trochu se uculil, tak jako dítě, když ukradne něco malého v obchodě.

„Jsi ale nějakej klidnej, Dane.“
„Jo, jasně. Většinou jsem.“ Zavřel přitom časopis a podíval se na mě s úsměvem kočky z pohádky Alenka v říši divů.
Trochu jízlivě jsem pronesl: „No domnívám se, že jsi na ní vykonal nějaký druh trestu. Je to tak?“

Pozvedl prst, namířil jej směrem k bradě a zdálo se, jako kdyby si to celé ještě jednou přehrával. Pak poněkud věcně pronesl: „Serval jsem z ní ten zatracenej kus oblečení, pak jsem jí tím přivázal ke stolu a udělal jí to do zadku.“
„Perfektní práce“, pronesl jsem, poplácávaje ho přitom po rameni. „A kde je teď? Na jednotce intenzivní péče? Nebo na policejní stanici?“

„Ne, ne“ zachichotal se. „Odešla do nákupní galerie. Dal jsem jí sto babek a řekl jí, aby si koupila pár podobných hadříků.“
Další příhody na téma sexuálního zotročování, které mi vyprávěl, nebyly o nic méně zajímavé, ale naopak spíše naprosto jedinečné. Každopádně ženy, které se jej nebály, jej i zbožňovaly. Dámy jistě ví, o čem hovořím. Když dáte hlavy dohromady a popřemýšlíte, můžete mít z toho bestseller, i kdyby jen polovina z toho všeho byla pravdivá.

Podobně jako jeho sexuální taškařice mohly naštvat feministky, jeho další kousky byly trnem v oku pro policii. Danových empirických znalostí v oblasti steroidů a příbuzné chemie si nakonec povšimly i lidé z právnické komunity a Dan tak působil jako soudní znalec v mnoha případech souvisejících se steroidy. Dalo by se možná spekulovat o tom, že Dan rovněž svědčil v mnoha steroidových případech, ze kterých dotyčného dokázal vysekat ven.

Abych viděl samotného Guru v akci, na pár soudních přelíčení jsem se přišel podívat osobně. Bylo jasné, že jej žalobci nemají v lásce. Při jedné obzvláště úsměvné příhodě zde za stranu žalující vystupoval jistý steroidový expert. Když jej konfrontoval právní zástupce obviněného a ptal se jej, odkud čerpal své znalosti o steroidech, díky kterým zde vystupuje jako odborník, obrátil se zmíněný expert k Danovi, ukázal na něj a pronesl: „Četl jsem jeho knihy.“ A soudní zapisovatel si tak do svého záznamu klidně mohl zapsat, že zvuk, který se v místnosti následně ozval, pocházel od nárazu hlavy okresního prokurátora o desku stolu.

Nedlouho po této příhodě jsem byl na víkend v San Francisku s jedním z našich závodníků, který tam soutěžil na California Championships. Zavolal jsem Danovi, abych s ním prokonzultoval situaci po semifinále a na druhé straně, rozvalujíc se přitom na Gurově gauči, to vzala jedna z těch náladových kulturistických holek. Řekla mi, že včera tam byli policajti. S namířenými zbraněmi vyrazili dveře, srazili Dana na zem a nasadili mu pouta. Pak prohledávali jeho dům a nakonec jej odvezli pryč. Tentokrát to bylo už podruhé a na téměř 31 měsíců.

Musíte mít ale na paměti, že  to bylo ještě v době, kdy GHB a Clenbuterol nestály za tvrdými tresty, které se udělují v současnosti. Ve skutečnosti byl v té době GHB ještě stále legální látkou a co byl Clenbuterol, o tom příslušné orgány neměly ani ponětí. Dana zatkli kvůli tomu, že lahvičky s GHB, které prodával, neopatřoval etiketami. Někomu se to nelíbilo a tak to ohlásil na FDA (pozn. Food and Drug Administration -  Úřad pro kontrolu potravin a léčiv). Původní obžaloba byla tedy jen za pouhé provinění. Pak se ale okresnímu prokurátorovi rozbřesklo a Dana zažalovali za konspirační podvod vůči FDA, což znamenalo závažný trestný čin. Vytvořili tak tedy něco, co se podobalo nosnému motivu z románu Hlava XXII: jelikož FDA byl autorem zákona o označování etiketami, spočíval návrh vzhledu etikety právě na něm. Protože ale tyto etikety nebyly k dispozici a prodávané lahvičky s GHB či Clenbuterolem nebylo možné jakkoliv označovat, nechával je Dan bez etikety. V jiných případech to byl on, kdo v procesech ohledně GHB vystupoval. A nyní byl v podobné pozici on sám jako viník. Ještě horší na tom ale je, co to s ním pak udělalo.

Po téhle události už nikdy nebyl takový, jako dřív. Ve skutečnosti celý ten gradující stres zakončený soudním procesem byl natolik silný, že se pravděpodobně podílel na lehké mrtvici, kterou Dan utrpěl těsně předtím, než nastoupil do výkonu trestu. Mrtvice oslabila jeho schopnost vyjadřování a psaní, ale jeho to nezastavilo a tak během svého druhého pobytu ve vězení napsal svou uznávanou knihu „Body Opus“.

Za daných okolností by znamenalo mluvit o díle „Body Opus“ jen jako o knize podobně, jako kdyby se o Mount Rushmore tvrdilo, že jde pouze o sochařský výtvor (pozn. jedná se o sousoší čtyř amerických prezidentů, vytesaných do skalního masivu). Dan mi řekl, že psaní této knihy bylo pro něj tou nejtěžší věcí, kterou v životě dělal.  Celý prvotní koncept knihy byl psaný v ruce, protože mu nedovolili používat psací stroj. Navíc bylo vše těžší kvůli zmiňované mrtvici. Celé dílo má přitom rozsah 500 stran! Podobně tomu bylo i v případě jeho příspěvků do Muscle Media 2000 a při odpovědích na dopisy od svých fanoušků, které mu neustále přicházely a na které vždy odpovídal, ačkoliv byl ve vězení. Vzpomínám si na dopisy, které mi psal na začátku svého pobytu za mřížemi – byly to stěží čitelné škrábanice neúplných vět. Když jsem s ním mluvil po telefonu, bylo těžké mu rozumět a dokonce i po svém propuštění měl ještě nějakou dobu problémy s vyjadřováním.
Doktoři nikdy nepřišli na to, co bylo příčinou jeho mrtvice. Měl vysoký krevní tlak (160/120), což byl jistě faktor, který se na tom rovněž podílel. Přidat se mohl i stres z toho, že věděl, že bude nastupovat do vězení. Možná to byl i Clenbuterol, ale kdo ví? Rozhodně to však nebylo kvůli steroidům, i když si mnoho lidí s takovou myšlenkou rádo pohrává. A steroidy ani nebyly tím, co jej nakonec zabilo. Steroidy Dana proslavily. Ne proto, že představují zlo, ale proto, že cokoliv vám Dan poradil, do určité míry fungovalo. Nikdy se také nestalo, že by existoval nedostatek závodníků, kteří by si nepřáli být testovaným objektem, díky čemuž se Dan ve svém oboru mohl dále zlepšovat. Bylo neuvěřitelné, do jaké míry tomu tak bylo.

Jednoho pozdního večera před konáním soutěže v Los Angeles jsem byl na Danovu žádost zavolán, abych se dostavil do jednoho hotelu, kde byly ubytované mladé kulturistky. Tahle holka, o kterou v tomhle případě šlo, měla pár dní nazpátek potíže, když se nám chtěla dovolat. Celé se to pak ještě zkomplikovalo tím, že usnula na solárku a spálila se na obou stranách těla tak šeredně, že by se u ní klidně dala diagnostikovat lepra a bylo by to přesvědčivé. Na posteli tam ležela hromada použitých inzulínových injekčních stříkaček, kterých bylo tak 100, a navrch ještě několik ampulek od Esiclenu. Ta holka tam stála před zrcadlem a nahazovala jednu pózu za druhou, přičemž na sobě kromě tangových kalhotek neměla vůbec nic. Jestli zde bylo ještě něco více pobuřujícího, než zbytky jejích zcvrklých prsou, pak to byly obrovské plochy kůže, které se z ní odlouply. Postižená místa byla namatlána nějakou mastí, která smrděla tak příšerně, že byste se raději pozvraceli, než byste si to měli na sebe namazat nebo dokonce dát na otevřené zranění. Přes všechnu bolest, která v tom mladém těle musela pulzovat, měla ve tváři až přílišné sebevědomí. Stejně tak dobře to mohla být i Ms. Olympia.
Stáli jsme vzadu za ní a koukali na její obraz v zrcadle. Dan si zkřížil ruce na hrudi a zeptal se: „Tak co na to říkáš?“ „Co na to já říkám?“ zopakoval jsem jeho otázku. Otočil jsem se a posadil se do křesla, které bylo u okna. Snažil jsem se přitom uhodnout, co přesně měl svojí otázkou na mysli a zda opravdu chce, abych mu na ni před tou holkou odpověděl. Při pohledu na další pózu v zrcadle se mu zúžily oči. Čekal na moji odpověď. Věděl jsem, že na ní něco pozoruje a že ho to zaujalo, jen jsem nevěděl co, protože vypadala, jako kdyby zubama chňapala po smažených hranolkách. „Tak nevím, co na to říct, Dane. Myslím, že kdybys mi pověděl, že s tím, co má na sobě, právě přešla Mohavskou poušť, tak bych řekl, že vypadá naprosto skvěle.“

„Nemáš pocit, že se její nohy od čtvrtka zlepšily?“ zeptal se mě s pohotovostí zaměstnance pohřebního ústavu.
Byl jsem snad jediný, komu se zdálo, že ta holka vypadá příšerně?

„Těžko říct, když tak koukám na tu chybějící kůži. Dane, to přeci nemůžeš myslet vážně chtít ji poslat na pódium, že ne?“
Vždy málo humorný Dan se na ni zadíval a tónem tak znuděným, že se mi navždy vepsal do mojí mysli, pronesl: „Johne, v tomhle oboru existují pouze dva způsoby, jak se naučit novým věcem. Tím prvním z nich je, že jde o něco, na co přijdeme díky šťastné shodě okolností a tím druhým způsobem je pak to, že se něco nepovede.“ Podle toho, jak byl Dan do celé věci zaangažovaný, však v případě zkoušení nových věcí možnost selhání neexistovala. V kulturistice, kde figuruje jen několik šampionů, zatímco těch ostatních je valná většina, má hledání a zkoušení něčeho nového mimořádný význam. A tak Dan na téhle holce pochopitelně i něco vyzkoušel. Ať už to bylo cokoliv, co mu prozíravost přinesla na mysl, byl s výsledkem spokojený. Nikdy mi sice neprozradil, co tenkrát udělal a o co šlo, můžete si však být jisti tím, že to do budoucna mělo přínos i pro mnohé z vás.

Dan byl něco jako hádanka zabalená do anachronismu. Zároveň byl obdivován mnoha protichůdnými způsoby. Ve svém srdci si jej chová určitá část kulturistického jádra, která jej pokládá za průkopníka dvacátého století, jenž zpopularizoval užívání steroidů mezi samostatně praktikujícími kulturisty. Byl tím, kdo doslova přenesl steroidy mimo nemocnice a položil je do vašich koupelen. Bez jeho znalostí by moderní kulturistika nikdy nebyla zcela kompletní.

Ti, kteří byli u moci, odsuzovali jeho vliv, který měl na rozsáhlou ilegální základnu svých přívrženců, zatímco jiní dávali k podpisu proplácení nákladů, které souvisely se smlouvami s atlety. I tak mu ale někteří vyčítali, že používá obrazně řečeno černou magii, zvláště pak, pokud šlo o ženy. Jenže muži i ženy, kteří věděli, o co jde, nedbali na to, zda je jeho magie bílá nebo černá, protože to, co jim nabízel, fungovalo.

Dan dokázal kulturistiku ovlivnit bez nejmenších pochybností naprosto neuvěřitelným způsobem. Smutné je to, že když jste z něj sloupli tu vnější zašpiněnou vrstvu a nálepku „steroidového Guru“, pak jste před sebou spatřili lidsky krásnou bytost, která by se s vámi rozdělila o první poslední. Byl to člověk všestranných zájmů a stejně tak byl i vřelý, láskyplný a dobrosrdečný.

Ti z nás, kteří jsme to věděli, jsme měli pádný důvod k tomu, abychom si tím mohli být naprosto jisti. Společně s výběrem ještě barvitějších kulturistických postaviček se o tom mohli přesvědčit i nejrůznější dealeři steroidů, rozliční hlupáci, ženy s obrovskými svaly, vědecký pracovník zkoumající AIDS, chlápek, který z mrtvých těl získával orgány, opravdu podivný radiový hlasatel, bubeník, čekající na novou ledvinu, různí vědci, umělci, spisovatelé, lidé od divadla, profesor z fakulty a Danův jediný člen rodiny, kterým byla teta Loraine.

 
Věděli jsme rovněž, že by se Dan rád stal dědečkem. A také to, že kupoval postavičky dinosauřích miminek, že miloval divadlo, že jeho reproduktory měly naprosto jedinečný zvuk, že jeho kolo vypadalo opravdu báječně. A stejně báječně vypadal, když se proháněl v replice Lotusu 7, který měl u své tety v Maine. Když řídil, tak jen ve speciálních motoristických botkách, které koupil na objednávku z katalogu. Společně s tím měl i župan a trepky, které mu teta Loraine poslala do vězení.

Excentrický – to je slovo, které Dana vystihuje nejlépe. Nezvykle výstřední a milován mnoha lidmi, kteří ho nedokázali pochopit. Tak jako většina géniů. Co bych jen dal za to, abych s ním ještě jednou mohl mluvit. Možná bych ale dal více za to, abych za ním tenkrát, když mě žádal o návštěvu, onoho prosince roku 1999 býval odjel.
Opravdu moc mi chybí.

 
 
Přidej na Facebook Přidej na Linkuj Přidej na Vybrali.sme Přidej na Jagg

Verze pro tisk